Martin Rejthar: Kluci táhli za jeden provaz. To rozhodlo
Juniorka SC Kolín má za sebou sezonu, na kterou se bude dlouho vzpomínat. Ze 71 týmů postoupil do Ligy juniorů jediný – a byl to právě ten kolínský. Výjimečný úspěch, za kterým stojí tvrdá práce, týmový duch a silné vedení. Hlavní trenér Martin Rejthar, bývalý profesionální obránce se zkušenostmi z extraligy i zahraničí, letos dovedl svůj tým až na vrchol. Přesto zůstává skromný – v centru jeho pozornosti vždy stáli a stojí hráči. Jaká byla cesta jediné vítězné juniorky v celé soutěži? Co rozhodovalo v klíčových momentech sezony? A jak vidí budoucnost týmu, který si právě otevřel dveře mezi elitu?
Martine, z 71 týmů postoupil do Ligy juniorů jen jeden – a byl to ten váš. Jak jste prožíval tu poslední sirénu?
Především úlevu. Úlevu z toho, že ti kluci tvrdě pracovali. Celou sezónu jsem jim říkal, že když budou makat, vrátí se jim to – a vrátilo se to tímhle postupem do ligy. Samozřejmě se může stát, že člověk tvrdě pracuje, projde letní přípravou, všechno si sedá – a výsledek stejně nepřijde. O to víc jsem byl rád, že se nám to podařilo. Kluci viděli, že když opravdu makají, něco se jim vrátí. Vždycky je to něco za něco.
Kdy jste během sezony poprvé uvěřil, že tenhle tým má na to dotáhnout to až do ligy?
Věřil jsem od začátku. Když si tým budujete, skládáte ho a pracujete s ním, musíte mu věřit. Kluci hrají, protože chtějí vyhrávat, ale dostat jim do hlavy, že musejí něčemu věřit a o něco hrát, je strašně těžké. Připravujete je na každý zápas zvlášť, aby šli do toho naplno. Aby věřili, že jdeme vyhrát. Ale je to náročné. Já tomu týmu věřil od začátku. Jedna věc je věřit – druhá, jestli se to opravdu povede.
Byla to sezona plná emocí a zvratů. Co považujete za klíčový moment, který rozhodl?
Klíčové bylo především zařazení hráčů jako Terč, Mrázek, Hušek, Lederer – ti nám hodně pomohli. Jsou to zkušení hráči a mladší se od nich mohli učit. Tým šel nahoru tak o 50 %, a kluci si najednou začali víc věřit. Uvědomili si, že jsou lepší a lepší. Tam byl ten zlom – uvědomění, že můžou být konkurenceschopní i s těmi nejlepšími.
Hodně se mluvilo o týmovosti a srdci. Jak byste popsal charakter vašeho mužstva?
Bojovníci. Bojovníci, kteří nic nevzdávají. Hráli jeden za druhého, padali do střel, přáli si navzájem. Zakládali jsme si na tom, že tým je jako rodina. Bylo jedno, kdo dá gól nebo přihrávku – každý měl svou roli. A to se vyplatilo.
Co bylo podle vás nejsilnější zbraní vašeho týmu oproti ostatním?
Týmovost. Na sto procent.
Ze zkušeného hráče se stáváte úspěšným trenérem mládeže. Co bylo na téhle přeměně nejtěžší?
Nejtěžší bylo vžít se do role „té druhé strany“. Celý život jsem stál na jedné straně, teď jsem na druhé. Nejtěžší je korigovat hráče – každý má jinou mentalitu, a ke každému je třeba přistupovat jinak. Ukázat jim, že když budou plnit, co mají, vyplatí se jim to – nejen v hokeji, ale i v životě.
Jaký trenér jste? Mluvíte s hráči jako kouč, nebo jako chlap, co si to sám prožil?
Obojí. Záleží, jak jsou kluci nastavení, jestli poslouchají, dělají, co mají. Někdy s nimi mluvím jako kamarád, jindy jako trenér. Když tým šlape, stačí být součástí, ale když ztrácí koncentraci, musím přepnout do režimu trenéra.
V čem jsou dnešní junioři jiní než vaše generace? A v čem jsou lepší?
Jsou jiní v tom, že mají spoustu věcí zadarmo. Nemusejí si toho tolik vybudovat. Nám nic nespadlo do klína – chtěli jsme být jinde, museli jsme si to odmakat. Doba byla jiná – byl komunismus, chtěli jsme ven, hrát velký hokej. Dnešní kluci mají všechno. A proto se někdy nemusí tolik snažit.
Co vás během sezony jako trenéra nejvíc potěšilo? A co vás dokázalo vytočit?
Potěšilo mě, jak se tým skládal dohromady, jak z něj byl jeden celek. Viděl jsem, že kluci táhnou za jeden provaz, že si váží jeden druhého.
A co mě vytočilo? Byl moment, kdy jsem byl na vážkách, jestli se nevyměnit. Byly tam věci, které nefungovaly – trénování, trenérské pokyny se nerespektovaly, laxnost, opakování chyb. Byl jsem unavený. Ale pak se to zlomilo, dal jsem tomu šanci a nechal to být.
Jak jste pracoval s psychikou týmu během vypjatých zápasů?
Moc ne. Říkal jsem jim, že o nic nejde – že je to jen sport. Ale sport, který se má dělat na sto procent. Netlačil jsem na ně stylem „musíme postoupit“. Řekl jsem: jděte si to užít. Hokej si mají zahrát. Samozřejmě se to musí brát s respektem, ale věděli, že mají makat. Nehráli jsme s tím, že jdeme na postup – šli jsme zápas od zápasu. Každý jsme brali jako další krok a šli na něj úplně uvolnění.
Máte za sebou výraznou hráčskou kariéru – chybí vám někdy atmosféra kabiny a zápasového adrenalinu?
Kabina ani ne, ale adrenalin ano. Ale trenérský život vás taky pohltí. Jen už nemůžete zasahovat jako hráč – jen čekáte, co kluci udělají. Hokej mi nechybí. Když jsem skončil, byl jsem smířený. Kabina… vlastně jsem tam pořád, takže v tom rozdíl není.
Kdybyste měl ze sezony vypíchnout jeden moment, který vám utkvěl nejvíc – který by to byl?
Ten poslední zápas. Pět minut do konce a věděl jsem, že postoupíme. Díval jsem se na kluky – ty tváře, to nadšení, ten výraz vítězství. Všechno z nich spadlo. Říkali jsme si, že to můžou vrátit rodičům, kteří se o ně starali od mala. Ten moment – ten mě bavil nejvíc. Ta radost kluků, to mi zůstalo v paměti.
Jak vnímáte Kolín jako hokejové město a místo, kde vyrůstají mladí hráči?
Myslím si, že Kolín byl vždycky hokejové město. Problém je, že je tu spousta klubů okolo – Kutná Hora, Poděbrady, Čáslav. Dřív chodili všichni do Kolína, dneska je to roztříštěné. Musí se víc bojovat a samozřejmě je to i o financích, které se těžko shánějí.
Ale Kolín by měl zůstat hokejovým městem. Podmínky se tu zlepšují a měli by tu vyrůstat dobří hráči, na které budeme pyšní.
Co by si podle vás kluci z týmu měli z téhle sezony odnést – nejen jako hokejisti, ale i jako lidi?
Pokoru.
Jedna věc je vítězství a vznášení se v oblacích, druhá věc je pokora. Proč jsme se tam dostali? Protože jsme byli pokorní – od začátku až do konce. A to platí i v životě. Když se vám něco povede, buďte pokorní. Jsou lidé, kteří nechodí, nevidí, neslyší. My máme privilegium, že jsme zdraví a můžeme sportovat. A toho si musíme vážit.
A nakonec – co byste vzkázal trenérovi, který po vás přebírá juniorku?
Hodně štěstí.
