Jakub Minarčík: Nejdůležitější je vychovat děti, které milují hokej

Trenér 3. a 6. třídy SC Kolín Jakub Minarčík mluví o tom, co je skutečným cílem mládežnického hokeje, kde se láme dětská hra v týmové myšlení a proč je rozvoj důležitější než výsledky. Otevřeně popisuje práci s talentem, sebevědomím i komunikací s rodiči a vysvětluje, proč by se měl trenér neustále učit. „Hokej jednou skončí, ale to, jaký je člověk, zůstává,“ zaznívá v rozhovoru.

---

Když se podíváš na děti od prvních krůčků na ledě až po 6. třídu – co je podle tebe skutečným cílem téhle cesty?

Skutečným cílem není vychovat co nejrychleji nejlepšího hokejistu. Cílem je vychovat dítě, které má sport rádo, rozumí mu a chce se zlepšovat. Od prvních krůčků na ledě je nejdůležitější radost z pohybu a z hry. Postupně k tomu přidáváme dovednosti, disciplínu, respekt k týmu a schopnost pracovat na sobě.

Pokud dítě v šesté třídě pořád chodí na trénink s chutí, nebojí se práce a má vztah ke sportu, tak jsme tu cestu udělali dobře.

V čem je největší rozdíl mezi trénováním 3. třídy a 6. třídy? Kde se láme dětská hra v opravdové hokejové myšlení?

Ve třetí třídě je to pořád hodně o hře, radosti a rozvoji dovedností. Děti potřebují hodně opakování, pohybu a situací s pukem. Hlavní je, aby se nebály zkoušet věci a byly kreativní.

Kolem páté a šesté třídy se začíná lámat moment, kdy děti začnou hokej vnímat víc jako týmovou hru. Začínají přemýšlet nad prostorem, spoluhráčem, rozhodováním v situacích. Už nejde jen o to, kdo je nejrychlejší nebo nejšikovnější s pukem, ale kdo dokáže číst hru a pomoci týmu.

Jak by měl podle tebe vypadat hráč, který projde systémem mládeže SC Kolín až do 6. třídy – nejen hokejově, ale i lidsky?

Hokejově by měl být dobře připravený v základech – dobré bruslení, práce s pukem, přehled ve hře a chuť na sobě dál pracovat.

Ale pro mě je možná ještě důležitější ta lidská stránka. Respekt k trenérům, spoluhráčům i soupeřům. Schopnost pracovat v týmu. Pokora. A také charakter – aby uměl vyhrávat i prohrávat.

Protože hokej jednou skončí, ale to, jaký je člověk, mu zůstane celý život.

Výsledky nebo rozvoj? Když si musíš vybrat, co je pro tebe v mládeži důležitější – a proč?

Jednoznačně rozvoj. Výsledky jsou příjemné, motivují děti i trenéry, ale v mládeži nesmí být na prvním místě.

Pokud budeme honit jen výsledky, můžeme krátkodobě vyhrávat, ale dlouhodobě tím děti brzdíme. Rozvoj znamená dát prostor chybám, učit se nové věci a postupně hráče posouvat.

Když se dělá rozvoj dobře, výsledky většinou přijdou samy.

Každé dítě je jiné. Jak jako trenérský tým pracujete s talentem, rozdílným tempem vývoje i křehkým sebevědomím?

To je jedna z nejtěžších částí trenérské práce. Děti se vyvíjejí různým tempem – někdo je napřed v deseti letech, někdo ho dožene až ve třinácti.

Snažíme se proto dívat na každé dítě individuálně. Talent je důležitý, ale bez práce nic neznamená. A naopak – dítě, které třeba není na začátku nejšikovnější, může díky píli udělat obrovský posun.

Stejně důležité je pracovat se sebevědomím. Dítě potřebuje vědět, že chyba je součást učení a že má podporu.

Co je dnes podle tebe největší výzvou mládežnického hokeje – a kde vidíš prostor ke zlepšení?

Jednou z největších výzev je udržet u dětí radost ze sportu. Dnes mají spoustu možností a podnětů kolem sebe, takže je důležité, aby hokej nebyl jen tlak na výkon, ale prostředí, kam chodí rády.

Velký prostor ke zlepšení vidím také v komunikaci – mezi trenéry, rodiči a dětmi. Zároveň je ale potřeba říct, že je to někdy hodně citlivá rovina. Jako trenér se snažíte být rodičům k dispozici, otevřený diskuzi a vysvětlení věcí. Na druhou stranu je důležité držet určitý odstup, aby se z toho nestala každodenní debata o každé minutě na ledě.

Najít tu správnou rovnováhu mezi otevřenou komunikací a zdravým odstupem je někdy jedna z nejtěžších částí trenérské práce.

Jak velkou roli hraje práce s hlavou – sebevědomí, odvaha udělat chybu, schopnost zvednout se po neúspěchu?

Obrovskou. Hlava je ve sportu často stejně důležitá jako dovednosti.

Dítě, které se bojí udělat chybu, se nikdy neposune. Proto se snažíme vytvářet prostředí, kde je chyba vnímána jako součást učení.

Stejně důležitá je schopnost zvednout se po neúspěchu – po prohraném zápase, nepovedené akci nebo slabším výkonu. To je vlastnost, která se dětem hodí nejen ve sportu, ale i v životě.

Na svých sociálních sítích sdílíš pohled na trénování i vzdělávání. Proč je podle tebe důležité, aby se trenér neustále učil a posouval?

Sport se neustále vyvíjí a stejně tak by se měl vyvíjet i trenér. To, co fungovalo před deseti nebo patnácti lety, už dnes nemusí být to nejlepší pro děti. Proto se snažím pořád učit – sledovat nové přístupy, inspirovat se u jiných trenérů, vzdělávat se a přemýšlet nad tím, jak věci dělat lépe.

Sociální sítě pro mě nejsou o tom ukazovat, jak je všechno perfektní. Spíš je beru jako prostor, kde můžu sdílet reálný trenérský život – tréninky, myšlenky, radosti i výzvy, které s prací u dětí přicházejí. Někdy je to inspirace pro ostatní trenéry, jindy jen obyčejný pohled do zákulisí toho, jak práce s dětmi ve sportu opravdu vypadá.

Zároveň věřím, že když trenéři sdílí své zkušenosti a přemýšlení o sportu, může to posouvat celé prostředí mládežnického hokeje. Nikdo z nás nemá všechny odpovědi, ale když si dokážeme předávat zkušenosti, může to pomoct dětem, trenérům i rodičům lépe pochopit, o čem by mládežnický sport měl být.

A pro mě osobně je to také způsob, jak si občas srovnat vlastní myšlenky. Když něco napíšu nebo sdílím, nutí mě to nad věcmi přemýšlet ještě víc do hloubky.

Co bys dnes s odstupem zkušeností vzkázal rodičům mladých hokejistů?

Aby si užívali cestu svých dětí. Ne jen výsledky.

Děti potřebují podporu, ne tlak. Největší radost mají, když vidí, že rodiče jsou na ně hrdí za snahu, práci a radost ze hry – ne jen za góly nebo výhry.

Rodiče jsou obrovskou součástí sportovní cesty dítěte a jejich přístup může rozhodnout o tom, jestli si dítě sport zamiluje, nebo ho začne brát jako povinnost.

Kdyby sis měl přát jednu věc, kterou si děti z hokeje odnesou do života – i kdyby jednou nehrály profesionálně – co by to bylo?

Aby věděly, že když na něčem pracují a nevzdají se, mohou se zlepšit.

Hokej je učí disciplíně, spolupráci, překonávání překážek i radosti z úspěchu. A to jsou věci, které jim pomůžou v jakékoli cestě, kterou si jednou vyberou.