Zemřel legendární kolínský brankář a rozhodčí Miloš Potštejnský
V úterý 29. září 2015 nás navždy opustil legendární hokejový gólman a rozhodčí Kolína Miloš Potštejnský zvaný Migan. Zemřel ve svých osmdesáti letech. Miloše Potštejnského musí znát každý, kdo se pohyboval ve druhé polovině dvacátého století a na začátku jednadvacátého století kolem kolínského hokeje. Nejdřív hokej sám hrál na postu gólmana, pak začal pískat a nakonec se usadil jako pomocný rozhodčí v boxu. Ještě před několika lety jsme ho mohli coby vysloužilého sudího na utkáních kolínského áčka potkat na elektronickém vozíku. Vždycky s úsměvem na tváři a spoustou vtipných historek.
Rozloučení s Migane Potštejnským proběhlo v úterý 6. října 2015 a tímto článkem by se s ním chtěl rozloučit i klub SC Kolín.
Poznámka autora
Mě samotnou Migan Potštejnský naučil spoustu hokejových věcí. Naučil mě psát zápisy o utkání, vyprávěl mi o kolínské hokejové historii, seznámil mě s nejstarším kolínským gólman Vratislavem Tichým a i díky němu jsem mohla napsat závěrečnou seminární práci na téma Historie kolínského hokeje. Migan mi věnoval čas nejen na zimním stadionu, ale i u něj doma, kde mi ukazoval fotografie a vyprávěl. Při jednom takovém setkání na konci roku 2006 vznikl i následující článek, který je součástí knihy Kolín mezi mantinely
Několik vzpomínek nestora kolínského hokejového dění stojí za to…
Miloš „Migan“ Potštejnský vzpomíná…
Migan coby rozhodčí (uprostřed, 1. vlevo vedle hráče),,Moje cesta k hokeji byla klikatá. Začínal jsem s atletikou, hrál jsem fotbal. Když mi bylo asi patnáct, viděli jsme v Kolíně hrát LTC Praha, což byla základna prvních mistrů světa v ledním hokeji. Chytlo nás to a postavili jsme si naše dorostenecké hokejové mužstvo. Bylo nás asi patnáct a pojmenovali jsme se Lokomotiva Kolín. Vedli jsme si dobře, po třech letech jsme vyhráli naší soutěž. Pak nás čekala vojna a došlo k rozpadu.
Po vojně jsem začal hrát za béčko TATRY, protože na prvním místě byla atletika a hokej byl pro mě jen doplňkový sport. Do branky jsem se dostal náhodou. V béčku byl jen jeden brankář, který narukoval na vojnu a v sezoně 1956-57 jsme neměli brankáře. Tak jsme losovali, kdo si stoupne do brány a losování jsem „vyhrál“ já.
A pak to přišlo, v polovině té sezony jelo áčko hrát do Havlíčkova Brodu, druhý brankář byl nemocný, a tak si mě vedoucí mužstva Kukal vytáhl. V Havlíčkově Brodě do té doby Kolín nikdy nevyhrál.
Ve dvanácté minutě brankář Vraťka Tichý dostal pukem na horní zuby a byl natolik otřesen, že jsem musel do brány já. Hned můj první zákrok „otřásl“ celým stadionem. Bylo tam asi 5000 diváků. Za Havlíčkův Brod totiž hrál nejrychlejší evropský hráč Chytráček. Ten dostal nahrávku na útočnou modrou, ale já mu skočil pod nohy. On mě přelítl a letěl až na mantinel za bránu. Zůstal ležet, odnesli ho na nosítkách. Diváky to rozčílilo tak, že musela být přivolána policie, aby mě odvedla do šatny. V šatně jsem to schytal, i když jsme 3:2 vyhráli.
A od té doby jsem zůstal v bráně až do roku 1970. V průběhu té doby jsem se střídal s brankáři, jako byli například Tichý, Češpiva, Šmahel, Adamec, Holoubek, Novotný, Vokál, Marounek, Peršala. Prošel jsem rukama trenérů Randáka, Macelise, Pletichy, Kuny nebo Tumpacha. Nejhezčí vzpomínky mám na trenéra Pletichu, který nás dovedl až k vítězství ve 2. lize. Hráčskou kariéru jsem v kolínském drese ukončil v sezoně 1969-1970, kdy mě v brance vystřídal „Píďa“ Pithart. Pak jsem ještě čtyři roky působil jako hrající trenér Sokola Pátek, kde se nám podařil postup do třetí nejvyšší soutěže.
Migan v bráně (vpravo)
Ještě za působení v Pátku jsem začal jako rozhodčí a funkcionář. Dnes jsem členem komise rozhodčích, to je celkem přes padesát let okolo hokeje. Jsem strašně impulzivní člověk a rozhodčím jsem vždycky nadával a kritizoval je a taky jsem jim sliboval, že až skončím s chytáním, půjdu pískat, a taky jsem to splnil.
Největší hokejový úspěch byla samozřejmě výhra 2. ligy a postup do nejvyšší soutěže, a to i přesto že se nikdy nehrála. Na druhém místě je vzpomínka na první zahraniční zájezd hokejistů Kolína do Jugoslávie a Rakouska. Z „hluboké“ totality to znamenalo nezapomenutelné vzpomínky. Třeba uvítání ve Villachu partou výrostků s hitlerovskými hesly a nadávkami směrem na naši republiku. Byli jsme pozváni k manželům, kteří emigrovali z naší republiky a na vlastní oči se přesvědčili, že to nebyl jednoduchý život."
Jako vzpomínku přikládám i novinový článek ze dne 18. ledna 2009.
Novinový článek z roku 2009.
