Všechno chce čas, trpělivost a pracovitost, zmínil při hodnocení sezony trenér dorostu Václav Rác
O uplynulé hokejové sezoně u Kolínského dorostu, jak se mění přístup hráčů, důležitosti trpělivosti či plánech do nadcházejícího období jsme si povídali se zkušeným kolínským trenérem panem Václavem Rácem.
Pane trenére, hokejová sezona 23/24 skončila. Jak ji s odstupem času jako trenér dorosteneckého týmu hodnotíte?
Když se dával kádr týmu pro sezonu dorostu dohromady, tak jsme věděli, že jedna pětka budou ti starší kluci, na kterých se to postaví. Hodně hráčů přicházelo z 9. třídy a tam to bylo hodně o tom, aby se do týmu zapracovali. Bylo jasné, že abychom měli šanci na úspěch v sezoně, musí se tým připravit velmi dobře fyzicky. A to se myslím potvrdilo. Ten tým nebyl v soutěži favoritem, ale vsadili jsme na kvalitní trénink a přípravu a postupně se do toho dávaly i taktické prvky hry.
Kategorie Dorostu se poslední sezony snaží postoupit o soutěž výše. Prozatím se to nepodařilo. Co tomu chybí, aby se jednou postoupilo?
My jsme věděli už před sezonou, že to nebude jednoduché. Sezonu jsme rozdělili vlastně na dvě části. Tou první byla základní část a chtěli jsme postoupit do nadstavbové části. Ono to nebylo vůbec jednoduché a všichni jsme si vážili toho, že jsme do nadstavby postoupili. Podařilo se nám vyhrát v Poděbradech, které měly kvalitní tým i z hráčů z jiných týmů jako Mladá Boleslav či Letňany a to rozhodlo, že jsme do nadstavby o postup postoupili. I my jsme se následně pro nadstavbu posílili o hráče z nedaleké Kutné Hory.
Co v nadstavbě rozhodlo, že se postup nevydařil?
I když jsme tým doplnili a už to vypadalo hokejově mnohem lépe než na začátku sezony, tak se to nepovedlo. Možná i proto, že to chtělo více času, aby se tým po doplnění kádru více sehrál. Času nebylo moc a jsou to mladí kluci, kteří se budou stále učit. Aby se postoupilo, tak se musí sejít více věcí a to rozhodlo. V Poděbradech jsme v nadstavbě sehráli myslím velmi dobré utkání, kdy od druhé poloviny utkání jsme byli jasně lepší, bylo tam spoustu šancí, nějaké tyčky. Přesto jsme dva jedna prohráli a následně v Jindřichově Hradci jsme ztratili zbytečně bod. Tam jsme jako tým nepodali ideální výkon a to rozhodlo, že se postoupit nepodařilo.
Přechod z žákovských kategorií do dorostu není jednoduchá záležitost. Léta tuto kategorii trénujete. Vnímáte během let, že se hráči mění nebo je to stejné jako před 10 či 20 lety? Pokud ano, v čem vidíte největší rozdíl?
Jednoznačně to vnímám rok od roku, že hráči se mění a chybí jim větší ochota pracovat, jít více přes bolest. Samozřejmě, že to není u všech stejné, ale je to u většiny. Myslím si, že do toho právě u těchto mladíků zasáhl Covid a ta omezení co okolo toho byla. Byli zavření doma, ztratili kolektivní návyky a zpohodlněli a v našem případě se tomu hokeji nejsou ochotni věnovat tolik, kolik by bylo potřeba.
Jak to všechno změnit? Covid už skončil a nemůžeme se za něj asi pořád schovávat?
Pokud chceme být úspěšní, tak jednoduše musíme změnit. Nebude to jednoduché, ale musíme v těch mládežnících vzbudit takovou vášeň pro sport a lední hokej, jako tomu bývalo dříve.
V čem se zásadně liší dnešní doba oproti tomu jak to bylo dříve?
Je jasné, že je to jiné. Někdy je na vině i taková ta přehnaná ambicióznost některých rodičů, chybí tam i trpělivost. Všichni by chtěli všechno hned a ono to tak nefunguje. Všechno chce čas, trpělivost a pracovitost. Deset let jste v žácích, dva roky v dorostu, tři roky v juniorce, to je patnáct let. Ta doba na to, aby ten hráč došel případně až na ten vrchol, je dlouhá. A všímám si, že rodiče jsou netrpěliví, chtějí mít doma hotové hokejisty už někdy ve čtvrté páté třídě. A tak to není a nefunguje. Chybí tam trpělivost.
Jste dlouholetý zkušený trenér. A tak jak se mění doba cítíte, že i Vy se měníte nebo se spíše snažíte naopak ty metody a přístupy, které fungovaly dříve, dodržovat i v této dnešní době?
Dá se říct, že já jsem už ve věku, že bych už ani asi trénovat neměl, ale klub mně dal důvěru a já jsem za ní rád. Samozřejmě, že vnímám to, že jak jsem začínal jako trenér a ti kluci dnes mají třeba už padesát let, tak ta náročnost byla jiná. Ti kluci byli dříve více ochotni pracovat a makat nad plán než je běžné. A v dnešní době, kdy taková ta upřímná zapálenost hráčů klesá, tak člověk k tomu musí přistupovat trochu jinak. Ta doba je jiná, ale určitou svou náročnost jsem si rozhodně nechal.
Trénování mládeže v Kolíně se věnujete významnou část Vašeho života. Kde Vy osobně vidíte potenciálně hokejový Kolín jak mládež, tak mužský hokej?
Pro mě je důležité určitá propojenost s mužským hokejem. Je jasné, že když je v Kolíně profesionální soutěž Chance liga, tak to nejde stavět pouze na odchovancích. Ale je důležité, aby tady byly přirozené vzory a všichni hráči od náboru postupně vnímali, že se mohou časem dostat i do toho áčka. Musí fungovat nábory, aby přišlo na hokej co nejvíce dětí, s tím, že v čase ti nejlepší půjdou třeba do dorostu do většího klubu. A mít ten cíl postoupit prioritně s dorostem o soutěž výše, aby ti lepší Kolínští hráli kvalitní soutěž doma. To je potenciál a zároveň meta pro hokejový Kolín.
Které období z Vaší trenérské kariéry vnímáte jako to buď nejúspěšnější nebo na které nejraději vzpomínáte? Případně je kategorie či ročníky hokejistů, kde jste cítil, že to je ta nejlepší parta, která dává hokeji nejvíc a vše funguje jak má?
Tak bylo tady období, kdy jsme tady hráli s juniorkou extraligu. Kluci jako Kosťa Králů, Káďa a další hráli extraligu a porazili jsme i Pardubice nebo Hradec. Hrál se prostředek tabulky, tak to bylo sportovně velmi povedené období. Ti kluci byli šikovní, byli týmoví a proto to fungovalo. A potom to bylo ještě období deset let zpátky, kdy se nám podařilo s mužským áčkem ve druhé lize s mladým týmem během dvou let postoupit až do Kvalifikace o 1.ligu. Chodilo na hokej hodně diváků, to bylo velmi úspěšné období.
Na co se po sezoně nejvíce těšíte, z čeho máte největší radost, čemu teď věnujete nejvíce svého času?
Člověk to táhne spoustu let, sotva skončí sezona, začíná letní příprava, tak teď budu mít více času na sebe a rodinu. Rád pořád něco kutím doma nebo na zahradě. Takže budu pořád v pohybu, který mám rád, ale trochu jinak než na zimáku.
Trénování v klubu se věnujete více jak tři dekády, za což Vám za SC Kolín patří obrovské poděkování. Jaké jsou Vaše další plány s Vašim trenérským řemeslem?
Musím říct, že v téhle chvíli je mně hezky a mám co dělat. Ale vím jak to je s tím trenérským řemeslem, že jak se bude blížit další sezona, tak mně začnou možná svrbit ruce. V této chvíli ještě neříkám ani tak ani tak, tak uvidíme co se v čase přihodí.
